Měsíc v plovoucím hotelu

Už při domluvě samotné show tour jsme velký důraz kladli na rozměry jeviště. Výška, délka, šířka, světelný park a další technické možnosti vypadaly podle dokumentace dobře. O to víc jsme byli překvapeni, když jsme na jeviště přišli.

Klient sice udával výšku stropu pohodlné 4 metry, ale už zapomněl zmínit, že ten prostor bude vyplněný zbrusu novými světly za zhruba půl milionu. Takže reálná výška byla 2,3 m. Když nejvyšší z nás zvednul pod světly ruce, skoro se jich dotkl a to neměl v ruce žádné vybavení. Už jenom zkouška choreografie  vypadala jako skvělý recept na dokonalou katastrofu. Nu což, když se chce, všechno jde. 

První bod bylo najít mezi světly skulinky ve kterých se daly zvednout ruce, zapamatovat si umístění světel a upravit choreografie tak, abychom se světlům vyhli. Na první show by se v nás krve nedořezalo. V rukách vybavení za více než 100k, kterým míjíme světla za vyšší statisíce o centimetry. Všichni jsme měli nejlepší zářivý úsměv směrem do diváků, ale myslí jsme se upínali na strop a modlili se, aby osvětlovač nezačal improvizovaně rotovat s otočnými efektovými světly.

Nutno dodat, že to, co se zdálo být na začátku nereálné dopadlo nade všechna očekávání. Jediný kus vybavení, který si prožil těžkou srážku se světly byla jedna visual poi od Lighttoys. Nutno dodat, že robustnost a kvalita tohoto výrobku nám vyrazila dech. Likvidační náraz visual poi způsobil jen prasklinku na obalu. 

Na generální zkoušce jsme opět s klientem diskutovali délku světelné show. Manager si nenechal vymluvit, že 20 minut je fakt dlouhé vystoupení a že by bylo ideální dát raději dvě kratší, rozdílné show. Po první show před lidmi si to ovšem rozmyslel, že jsme měli pravdu a jestli bychom tedy nemohli ty show udělat dle našeho původního nápadu. 

Takže další výzva před Aliatrix. Za den předělat celý koncept na dvě menší rozdílné show, kompletně přeprogramovat veškeré vybavení a všechno se perfektně naučit. A to na dvou lodích, kde jediný kontakt mezi týmy byl pomalý internet, který fungoval pouze dopoledne, protože na moři není signál. Velká výzva. Opět jsme toho moc nenaspali, ale vzhledem k tomu, že jsme s tím trochu počítali, tak jsme všechno zvládli a před dalším vysptoupení všichni věděli co a jak mají dělat. 

Jedna z věcí kterou si člověk, který na záoceánské lodi nikdy nebyl, neuvědomí je, že se neustále houpe. (Jak jako neuvědomí... Že se loď houpe přece ví každé malé dítě.) My jsme to taky “věděli”, dokud to s námi nezačalo houpat v průběhu show.

To si takhle tančíte, dáváte do vystoupení veškerou svoji energii, uděláte dramatickou pózu a najednou se loď zhoupne na vlně a vy se z té super cool pózy posadíte na prdel a váš výraz už vůbec nevypadá jako sebevědomá královna (zdravíme Esterku, … :D ).

Nebo v rámci choreografie skáčete grand-jeté a než stihnete dopadnout, tak se vám jeviště propadne o cca 30 - 40 cm. Taky sranda. Houpající se stage je skvělý trénink na vnitřní stabilitu a balanc.  

Celkově nás překvapilo, že i takhle velký plovoucí barák není na vodě zcela stabilní. Nejvíc to pocítila Móňa, která nám až na lodi řekla, že se vlastně bojí masy vody a jak jsme potom zjistili, tak trpěla i mořskou nemocí. Ale na všechno si jde zvyknout a postupně jsme si už jen užívali, co nám pohyby lodi přinesly za vzrůšo. 

Po naší premiéře, kterou jsme nezapomněli řádně oslavit, jsme se vrhli do objevování lodi. Docela by se nám hodila mapa. 7 pater, naprosto stejné uličky, několik různě propojených výtahů a bludiště v části pro crew nám přineslo víc dobrodružství, než jsme čekali. Například cesta do posilovny skončila omylem v privátním sauna klubu, kde nikdo, včetně nás, netušil co tam děláme. Následovala cesta z posilovny, která tak trochu nečekaně skončila u strojovny, kam bychom se vlastně vůbec neměli mít šanci dostat. 

Co jsme ovšem objevili hodně rychle je vrchní paluba. Představte si, že stojíte na přídi, severský vítr vám cuchá vlasy a vy se díváte na nekonečné moře, které je zhruba 50 metrů pod vámi prorážené masivem železa. Neskutečný pocit. 

Na palubě jsme stavěli sněhuláky, hráli noční koulovanou, hodiny filozoficky debatovali nad lidskou maličkostí a taky málem zmrzli a umřeli, když jsme nevěřili výhružkám a zákazu vycházení ven (venku zuřila vichřice a krupobití) a ve dvě ráno jsme se rozhodli to ověřit na vlastní kůži. Ihned poté, co jsme se ocitli venku, jsme pochopili, že nařízení byla opodstatněná. Vítr si s námi dělal co chtěl a tlustá vrstva ledu pod nohama kontrolu nad vlastním tělem neusnadňovala, dovnitř se nám podařilo dostat jen pomocí ručkování po zábradlí.

Seveřané jsou národem saunerů. Říká se, že například ve Finsku je více saun, než obyvatel. Taky je sauna asi jediné místo, kde jsou přirozeně ukecaní. I my jsme v sauně trávili velké množství času. Týmové porady, odpočinek po posilovně a to v kteroukoliv noční dobu.

Na lodi byla sauna na přídi v úplně spodním patře. Velmi silný moment byl, když ve tři ráno seděl Majčíííček sám v sauně, všude absolutní ticho a jen slyšel, jak loď rozráží ledové kry. Děsivé, ale skvělé.

Druhý tým si dokonce užil v sauně i večeři. Místní kuchaři si totiž vyladili relax tím, že si přímo na kamnech dělali klobásy. Konečně tak naši členové zjistili, k čemu jsou ty červené a žluté lahvičky před saunou. Byl to kečup a hořčice... 

Čím déle píšeme tyto zážitky, tím více nás jich napadá. Ale už teď je článek moc dlouhý a děkujeme všem, kteří ho dočetli až sem. Další zážitky si tedy necháme až na poslední článek, kde vám popíšeme krásu severské přírody a s lodí se rozloučíme. 

Moc děkujeme, že naše články čtete. Chceme s vámi sdílet vše, co zažíváme. Naši fanoušci, diváci na vystoupeních a všichni podporovatelé jsou pro nás nesmírně důležitá součást týmu.