Práce choreografa - Nejlepší cesta k výsledkům

Spolupráce s Klárkou byla a je neskutečně obohacující. Přestože by se svými bohatými zkušenosti mohla vést tanečníky striktní pevnou rukou, dává přednost inspiraci, kterou získává skrz organickou energii ve skupině. Klárka vytváří prostor pro kreativní objevování a nechává proudit nápady. Pro mnohé nepředstavitelný způsob, jak dosáhnout výsledků, a přesto funguje. Stačí mít důvěru v sebe i v tým. 

Jak k vedení tanečních skupin přistupuje a jak se její pohled v průběhu let utvářel a měnil? Čtěte dál a třeba zjistíte, že nastal čas zkusit nové metody přístupu k tanci, tvorbě choreografií a práci v týmu. 

• Vize a výsledky
• Férovost, tolerance, hranice
• Práce s energií
• Flow a inspirace
• Život na jevišti
• Důležitá pauza
• Přidaná hodnota

Vize a výsledky 

Je spousta způsobů jak vést tým k nějaké vizi. Aby spolupráce mohla být plodná i z dlouhodobého hlediska, je důležité najít způsob vedení týmu, který není vyčerpávající.

Když jsem se snažila tlačit na pilu, cítila jsem, že jsem v pracovním módu, který mě samotnou nesmírně unavuje. Současně nátlak může vzbudit protireakci týmu, takže je to vlastně energetické přetlačování, a z dlouhodobé perspektivy nevede k výsledkům.

Na škole jsem zažila klasickou ruskou školu a tréninkové metody sedmdesátých osmdesátých let: ponížit, zdecimovat, kompletně rozložit. Na určitou skupinu mých kolegů to fungovalo, ale na typ lidí, jako jsem já, ne. Pro mě to znamenalo, že jsem se naprosto uzavřela a najednou všechno, co normálně fungovalo, se uzamklo. Byla to pro mě neskutečná výzva najít motivaci proč fungovat dál. Mnohem lépe se mi pracuje ve stavu flow. 

Práce s lidmi je o hledání společné cesty. Ne se všemi je člověk automaticky na stejné vlně. Každý může mít jinak nastavenou profesionální laťku, přístup k práci ať už na zkouškách nebo samostatné, a vize, jak moc se chce, nebo nechce posouvat. Celkově v tom hraje roli i životní energie. 

Vždy jde o to, jak funguje energie v té skupině lidí, která má něco vytvořit. Mám kolegy choreografy, kteří jsou vyloženě cholerici a na zkouškách křičí, házejí židle, a ti kolem sebe mají skupinku tanečníků, kterým vyhovuje právě tahle dynamika. Podle mě neplatí, že moje klidná cesta by byla lepší, než cesta cholerického kolegy nebo kolegyně. 

Férovost, tolerance a jasné hranice

Nejdůležitější je pro mě férovost. Říct laskavě, ale férově, co se mi nelíbí. Další důležitý bod je řešit věci včas, než naroste frustrace, ze které může vzniknout konfliktní situace. 

Dialog o nepříjemných věcech nemusí být vyhrocený konflikt.

Z hlediska šetrného zacházení s vlastní energií jsem se naučila řešit věci jakmile si jich všimnu, ale s rozvahou. Jako první si dávám čas, abych mohla pozorovat, jak se daná věc bude vyvíjet u tanečníka v čase. Jakmile vidím, že se už poněkolikáté opakuje stejný vzorec, snažím se rozvinout komunikaci a zjistit, proč to tak je. Dát si prostor pochopit jednu i druhou stranu a buďto se rozloučíme, nebo najdeme schůdnou cestu, jak spolupracovat do budoucna.

Práce s energií

Při práci s týmem je podle mě nejdůležitější hlídat si vlastní energii a fungovat v harmonii. 

Když jsme vyčerpaní, naše nervová soustava nemá kapacitu plně vnímat krásu a těšit se z ní, pozbývá motivace a může stagnovat i dlouhodobá vize. Teprve když jsem energeticky plně saturovaná, můžu kreativně tvořit a prožívat radost z výsledků. 

Když jsem několik dní za sebou vyčerpaná, tak se musím sebe samotné zeptat:  “Co v mém životě nefunguje?” Buďto nemám dost odpočinku, a pak je to celkem jednoduché. Taky to ale může být složitější, například nefunguje něco v osobním životě, nebo nějaký aspekt při práci danou skupinou lidí. Většinou ale tenhle varovný signál nepošle jako první mozek, ale řekne mi to moje tělo a to, jak já se cítím.

Nejdůležitější jazyk, který se můžeme naučit je řeč, kterou mluví naše pocity a naše tělo. 

Zdá se to samozřejmé, dokud všechno funguje. Jakmile se stane, že životní energie dojde, tělo přestane fungovat, nebo přijde emoční pád. Pak teprve pochopíme jak moc jsme se v představě o sobě samotném mýlili. Jakmile totiž o sobě máme představu, která se v něčem odchyluje od reality, tak vám postupně bude odtékat energie, až jednou dojde. 

Prošla jsem si vývojem přes různá období, například taková, kdy jsem se snažila tlačit, abychom v projektu dosáhli výsledků, a abych i slabší články řetězu dovedla ke společné vizi. Postupně jsem ale zjistila, že být v roli někoho, kdo v podstatě musí mít právo veta, je pro mě energeticky i sociálně nekomfortní. Proto jsem začala hledat jinou cestu, jak to uchopit, a klidná cesta harmonie a důvěry v sebe i v tým se mi z dlouhodobého hlediska osvědčila nejvíc.

Flow a inspirace

V počátcích jsem se snažila být maximálně připravená.

Ještě než jsem přišla na první zkoušku, jsem měla přesnou vizi. Vše dokonale rozvržené a rozkreslené. Měla jsem pocit, že bych jinak neobstála. V průběhu zkoušení se pak ale často ukázalo, že tahle rigidní struktura vytvořená na papíře v praxi nefunguje, což způsobovalo velké množství stresu. 

Já jsem tou rigidní přípravou nevytvořila prostor pro flow a ochudila jsem se o inspiraci, se kterou by mohli přijít sami tanečníci. Tak jsem začala hledat kompromis. Potom začaly vznikat naprosto kouzelné věci, které jsem týden před tím doma u stolu se sluchátky na uších nemohla vymyslet.

“Můj úkol je být spíš tanečním dirigentem.”

Snažím se úplně vymanit z té hierarchie, kdy choreograf shlíží na skupinu a má rigidní představu o tom, jak to má vypadat. 

Mojí vizí je taková pružná síť. Já jsem v té síti na stejné úrovni jako vy a mým úkolem je občas tu síť lehounce poladit, aby držela lepší strukturu. Což je geniální protože pak vzniká to kouzlo a umožním si prožít moment překvapení: “Jé, tohle je krásné.”

Na jevišti má být život

Každý tanečník má svoji energii, svůj přístup. Různorodost je důležitá.

Skupina má často tendenci se napojit na jednu výraznou energii a sladit se s ní. Potom ale vzniká jednolitý balvan, který v sobě nemá život. Já mám na jevišti ráda život. Různé energie, různé uchopení frázování. 

Jako choreograf velmi často řeším to, jak říct: “Ano, jdete perfektní cestou. A teď to pojďme trošku diferenciovat, pojďme vytvořit energetický kánon a pojďme si s tím hrát.”

Významná role pauzy

Tanečníci mívají tendence choreografii pohybově zahltit.

Každý tanečník se chce předvést, takže se v první fázi vytvoří přetlak nápadů a pohybů. Jeden virtuózní prvek za druhým je pro diváka časem jednotvárnost, jakkoliv je to pro tanečníky na hranici možností a proveditelnosti. 

“Já mám pocit, a to známe hodně často i ze života, že pokud pořád nemluvíme, tak přijde strach z prázdnoty. Jako by prázdnota znamenala, že je něco špatně. Ale já jsem se naučila, že naopak obsahem naplněné ticho, japonské zenové ticho, může být úplně to nejsilnější, co můžu pozorovat a vnímat.”

Pauza je neskutečně významotvorná. Jedině skrz pauzu přitáhneme divákovu pozornost pro další efekt. Nejlepší věci se často zrodí z ticha.

Přidaná hodnota

Když se díváš na představení, dokážeš vypíchnout esenci umění? Co je tou přidanou hodnotou?

Zpočátku mě uchvacovala virtuozita. Když jsem viděla dokonalost. Dokonalou křivku těla, dokonalou práci s hudbou. Bavila mě pohybově přehlcená choreografie, co nota, to pohyb, protože mě fascinovala ta rychlost a preciznost, která potom na jevišti vzniká. Postupně jsem ale i jako tanečník jsem zažila moment, kdy už jsem dokonalost zažívala moc často, stala se z toho nějaká rutina a přišlo i vyhoření.

Pak jsem si začala všímat jako divák, i jako choreograf, co celkově dýchá z toho představení, z té skupiny. Když to performery skutečně baví a naplňuje. Že tam tančí svůj život. Gesta a pohyby nejsou prázdná, mají svůj obsah, jsou za nimi emoce.

Teď mě naplňuje, když vidím skutečnou radost tanečníků a příběh, který se pohybem vypráví. Pohybem umíme sdělit to, na co slova nestačí.

Závěrem

Když se tanec stane profesí, často se začne měnit v rutinu. 

Je to nevyhnutelné. Nesmíme ale zapomínat na to, co nás k tanci a vystupování v první řadě přivedlo. Vždyť právě to je na něm tak krásné. Upřímná radost z pohybu, sebevyjádření, osobitost. Někdy nemusí být vše technicky dokonalé, když v představení dýchají opravdové emoce.

Pracujeme s umělci. Každý z nich je neuvěřitelně kreativní bytost a srší nápady. Je škoda se o tyto nápady ochudit tím, že je nechceme slyšet. Ať už proto, že máme jasnou vizi, vymyšlenou choreografii, do které už nechceme zasahovat, nebo jsme prostě jen unavení. Zkusme dát (aspoň občas) prostor sdílení a společné inspiraci.

Pojďme tvořit společně a sdílet právě to nadšení z pohybu, které nás všechny přivedlo dohromady, a které nás spojuje.